Na dně...Nepamatuju si, kdy jsem se cítila hůř. Sice mi nikdo neumřel, nikdo vážně neonemocněl... a přesto jsem se psychicky zhroutila kvůli takové, pro většinu lidí ne tak hrozné, záležitosti. Pro mě je to ale sražení k zemi, na dno. Od té doby, co mi finanční poradkyně na poledne zavolala, že jsme bez šance dostat kdekoliv hypotéku po dobu 2-3 let prostě jen brečím, jsem na dně, nedokážu myslet na nic jiného. Ani Viktorka mě z toho dnes nedokázala dostat jako jindy. Asi by mě to tak nevzalo kdyby se do toho nemíchalo to vyloučení ze školy a ta nemoc, díky které už nemůžu vůbec mluvit, jen sýpu... prostě toho je moc a já už dlouho odolávala až jsem to nezvládla. V první chvíli jsem si nedokázala představit, co budem dělat dál, ale když mi Tom navrhl řešení tím, že by si zvýšil životní pojistku a vyboural se v autě, vrátilo mě to na zem a já si uvědomila, že tohle opravdu nechci!!!
Já vím, není to to nejhorší co člověka může potkat. Ale taky si málokdo umí představit jak je psychicky náročné bydlet v domě, kde už je spousta věcí chátrajících a je potřeba je vyměnit, jenže to nemůžem udělat. Jaké to je bydlet 2,5 roku mezi spoustou nevybalených věcí a krabic, protože jsme mysleli, že je to tu "na chvíli" a teď to vypadá, že tu zkysnem další roky. Jaké to je mít trvalé bydliště v bytě, kde už 2,5 roku bydlí někdo jiný a nejde to přepsat sem, spousta pošty se nám ani nedostane do ruky a vrací se zpět odesilateli, aniž by jsme se to dozvěděli (a to hlavně upomínky od úřadů). Jaké to je, když si Viktorka i já čím dál víc zvykáme na lidi a školku tady a čím dýl tu jsme tím hůř se nám bude odtud odcházet. Jak moc mi vadí ty nedostatky tohohle domu, způsobené jeho stářím a tím, že se s ním nic nedělá... jak je to hrozné, když mi v červnu končí mateřská a já nevím, kde si hledat práci. Jestli a kdy začnu podnikat, když mi tu už třetí rok sedá prach na tu spoustu svatebních šatů, které už se dávno mohly půjčovat a s každou další svatební sezonou mám čím dál větší strach s tím podnikáním začít. Ani nevím, kam začít chodit na pracák, jestli v Hodoníně, v Kyjově, Vyškově, Brně...
Nevybrali jsme si žádnou luxusní vilu, ten barák stojí jen o něco málo víc než dnes stojí náš 2+1 v paneláku, který jsme ale prodali skoro za půlku. Za to dnes nekoupíme ani garsonku a hypotéku nedostanem ne proto, že by jsme jí neuměli splatit (to je to nejhorší, že Tomova výplata na to stačí), ale proto, že se kdysi zpozdil se dvěma platbama a dlužil 3000,- :-( Já nechci, aby Viktorka začala chodit do školy tady a po roce zas jinam. A jestli se nám do roka podaří to mimčo (na které si te´d fakt netroufám a asi proto se nám asi ani zatím nepodařilo) tak to už nám tu hypku zas nedají kvůli financím... ach jo. Je to začarovaný kruh. A nechci ani domýšlet co bych dělala, kdyby se něco stalo Tomovi a já s Viktorkou fakt neměla ani na tu garsonku...
NIKDO z našich známých nechápe, proč nám to nechtějí dát, když by jsme za tu hypkuručili domem, který má větší hodnotu a ještě i životníma pojistkama...
Je toho tolik, co se mi honí hlavou a co mě ničí a většinu z toho si ostatní neumí představit nebo nedomýšlí... proto asi vypadám tak hystericky a tak vůbec...
Žádné komentáře:
Okomentovat