49. den, 10. březen 2009

Dnešek je pro mě plný deprese a slz, i když nečekám, že by to někdo pochopil, když ani já nechápu, proč to na mě tak doléhá. Asi to bude tím počasím a starostma kvůli bydlení, škole a tak vůbec...
Nikdy jsem nebyla zrovna člověk, co by pro něj byl sex nějak moc významný a od porodu jsem většinou ráda, když je Tom unavený a odložíme to. Jenže poslední dobou mi nějak čím dál víc chybí to, že už mi sám od sebe nedá ani pusu natož aby jsme se líbali, potřebuju občas obejmout, ale Tom o to většinou nestojí... a když už mi překvapivě brzo skončila MS a já si včera dopřála relax ve vaně a doufala, že když už nic aspoň si ke mně chvíli lehne tak prostě nic. Snažím se to s ním občas řešit, jestli třeba někoho nemá nebo co se s ním děje a jestli vůbec má cenu řešit ten barák, pokud už třeba ani neplánuje se mnou zůstat... to, že by jsme měli pokračovat ve snaze o těhu už nechávám zcela stranou, prostě to není to hlavní, jsem hrozně zmatená. Vysvětlil mi sice, že to sám nechápe, že prostě poslední dobou ho tyhle věci (všeobecně) nějak neberou a že taky neví, čím to je, když donedávna se holedbal, jak on myslí na sex apod. skoro neustále. Co se změnilo? Co se děje? Přece si, sakra, nebudu hledat milence! To bych ani nedokázala ani si to nechci představovat. Bulím tu a bulím a pořád přemýšlím, co se s ním děje.
Ještěže mám aspoň to moje sluníčko. Chodí se se mnou tulit a mazlit a pořád mi říká, jak mě má ráda. Je prostě moje všechno. Dnes, když za mnou ráno přišla jsem jí vzala za ruku a slavnostně jí pogratulovala k svátku. Pak jí přál i Tom a ona se nás nakonec zeptala "a kolik mám teda teď roků?" :-D :-D :-D
Ale i ona mi umí docela slušně potrápit, když čím dál častěj přede mnou řeší miminko a já jí nedokážu pořád dokola vysvětlovat, že to není jen otázka chtění, že to nejde tak jednoduše a že ona za to, že ho ještě nemáme rozhodně nemůže... Fakt s ní o tom nezačínám a snažím se to neřešit před ní, ale kolem ní už snad není žádný jedináček a ona těm svým kamarádům ty jejich starší i mladší sourozence tolik závidí... v pátek, když jsme čekali před obchodem na Toma se dokonce přidala k nějakým lidem s kočárkem a šla za nima, místo aby stála u mě. Když někde vidí, že nějakému miminku upadla hračka nebo láhev s pitím tak mu jí honem běží podat... tak ráda bych jí pomohla a ono to nejde...

Když jsem ještě žila sama a měla depku, pomáhalo mi si sednout ke klavíru a hrát. Z paměti jsem znala spoustu smutných a překrásných skladeb a moc mi pomáhalo ten smutek "vyhrát". Jenže jsem toho už většinu zapomněla a ani nevím, kdy můj klavír bude zase naladěný a nebude hrát falešně takže momentálně můžu jen vzpomínat a doufat, že si na něj zas někdy budu vylívat ty svoje stesky a dostávat se z nich.