Váhala jsem, jestli tuhle fotku oříznout jen na pár větví, ale nakonec jsem to nechala v původní podobě i s kmenem a pozadím. Jsou to jabloně v sadě před "naším domem", jedno z mých nejoblíbenějších míst tady.Jinak je mi tu ale čím dál víc smutno. Nemám tu moc kamarádek, vlastně skoro nikoho a je mi tu čím dál víc smutno. Teď v té zimě jezdíme s Viktorkou do Brna málo a na procházky to taky není. Na kafe tady k nikomu nechodíme, jen k jedněm sousedům a těm se to poslední měsíce taky nehodí, takže jsme samy... Malá je v kolektivu aspoň ve školce, kam teď chodí častějc, ale já? Dřív bych se pro druhé rozdala, dělala jsem maximum, abych svým přátelům i ostatním pomohla, když to bylo potřeba a v mé moc, ale čím jsem starší tím víc zjišťuju, že bych jen těžko hledala někoho, kdo by totéž udělal pro mě.
Tohle zimní počasí vypadá za oknem (z tepla domova) moc krásně a pohádkově, ale podporuje v lidech deprese, větší smutek než v tom období od konce října do dubna asi zažívá člověk jen málokdy. Tak hrozně moc bych si chtěla občas to kafe dát v něčí společnosti a povídat si a povídat si... je mi smutno!!!
Navíc dneska jsem od rána prožívala hrozné nervy, protože měli schůzku majitelé toho domku, který chceme koupit a řešili to s právníkem. Celý den jsem na to musela myslet (vlastně i ty předchozí dny) a jen počítala hodiny... kdy asi zavolají. Nakonec to vypadá opravdu nadějně. Samozřejmě to opět není tak jednoduché jako vybrat si dům, rozhodnout se pro něj a začít řešit jeho koupi, ale tak nějak přesto doufám, že ty komplikace nebudou tak hrozné a výjde nám to... kéž by!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat